Tibetská kniha mrtvých

Kniha mrtvých je základním dílem tibetského buddhismu.

Její vznik se datuje do 8. století n. l., kdy byla patrně poprvé zapsána, avšak v následujících zhruba šesti stoletích patřila k tajným, "zakopaným" knihám, které nepronikly na veřejnost.

O její rozšíření se zasloužil až ve 14. století asketa Karmalingpa, který ji údajně objevil na hoře Gampodar a předal svým následovníkům.

Z tibetského originálu Zab-čhos ži-khro dgongs-pa rang-grol přeložil, předmluvou, komentáří, poznámkami a seznamem literaturu optařil Josef Kolmaš.

Kniha mrtvých je formulována jako poučení zemřelému na jeho cestě do zásvětí - v "mezistavu", který následuje po fyzické smrti. Podle tibetských buddhistických představ totiž smrt není absolutním předělem mezi životem a bezživotím; život pozemský a zásvětní jsou dvě formy vyšší existence a hranice mezi nimi je plynulá. Poučení člověku na přechodu mezi těmito dvěma stavy pak není jen popisem pohřebního rituálu, nýbrž také, a vlastně především, plánem správné životní cesty vedoucí k vysvobození, a shrnuje základní principy buddhistické morálky a filozofie. - V tom je pro nás Kniha mrtvých ojedinělým kulturněhistorickým svědectvím o myšlení a způsobu života ve starém Tibetu.

Ukázka z knihy

[Díl první]
[Bardo hodiny smrti (Čhikhä bardo)]

Komentář
V okamžiku smrti vstupuje "zemřelý" do první fáze posmrtného mezistavu -- do tzv. barda hodiny smrti ('čhi-kha'i bar-do). Jeho délka závisí na stupni dosaženého duchovního pokroku: čím ctnostněji člověk žil, tím je tato doba delší a čím více hřešil, tím je kratší -- "netrvá ani tak dlouho jako jedno lusknutí prsty". Všeobecně však se má za to, že tento stav trvá tři a půl dne.
Jen co ustane vnější dýchání (phji-dbugs), avšak dosud pokračuje vnitřní dech (nang-dbugs, tj. pulsace), jinými slovy dokud se životní síla (rlung; skrt. prána) zemřelého nachází v centrálním nervovém kanálu (dbu-ma; skrt. dhúti či avadhúti) a ještě nezačala unikat do pravého a levého nervového kanálu (rca; skrt. nádí), zjevuje se zemřelému "jasné světlo", nazývané též "světlem prapodstaty prvního barda", následované vzápětí "druhým jasným světlem", umožňující mu nazřít pravou podstatu bytí. Touto "prapodstatou" (čhos-ňid; skrt. dharmata) není ovšem nic jiného nežli "prázdnota" (stong-pa-ňid; skrt. šúnjata). Nezděsí-li se zemřelý tohoto světla, nýbrž pozná jeho pravý smysl, totiž pochopení prázdnoty jakožto pravé podstaty všeho bytí, bude vysvobozen, tj. ušetřen dalšího putování bardem a zakoušení jeho muk.
Okamžik ustání dýchání, tj. vlastní moment smrti, je tedy první a nejlepší příležitostí, jak dosáhnout vysvobození, stát se buddhou. Takových ovšem, kterým se to podaří, je velmi poskrovnu.
"Nervové kanály", o kterých je v textu řeč, nelze chápat ve smyslu nervových drah (tractus nervorum), jak je interpretuje moderní západní medicína. Nejedná se o žádné somatické nervové spoje, nýbrž o pojmenování funkčních struktur samého principu života. Jejich existenci nelze experimentálně prokázat pitevním nožem, nýbrž pouze v jógické praxi. Tělem procházejí tři velké nervové kanály: centrální nervový kanál, který je rovnoběžný s páteří, a dva postranní nervové kanály, pravý a levý. V nich je uzavřena "životní síla" úzce spjatá s dechem a tudíž i dýcháním. Za života jedince jsou všechny tři kanály propojeny tak, že životní síla nemá možnost volně cirkulovat z jednoho kanálu do druhého. Teprve při smrti dochází k úniku životní síly z obou postranních kanálů do centrálního, odkud potom vychází z těla ven temenním otvorem, nazývaným též Brahmovým otvorem (Cchangs-bug; skrt. Brahmarandhra). Položením umírajícího na pravý bok, o kterém je v textu řeč, se sleduje uvolnění nervových kanálů z jejich vzájemného propletení.
Poté, co čtyři elementy skládající lidské tělo -- země, voda, oheň, vzduch -- postupně dezintegrují (tj. dochází k fyzické smrti) a zůstává jenom životní síla transformovaná do vědomí, připomíná se umírajícímu, aby v sobě vzbuzoval "lásku, milosrdenství a osvícenou mysl", aby "pracoval pro blaho všech živých bytostí". Pod pojmem osvícené mysli (bjang-čhub-kji-sems; skrt. bódhičitta) třeba rozumět mahájánský ideál bódhisattvy (bjang-čhub-sems-dpa'), "osvícené bytosti", spočívající v napomáhání živým bytostem k vysvobození z muk sansárové existence a jejich povznesení k osvícení (bjang-čhub; skrt. bódhi) a ve vytrvalém úsilí o naplnění tohoto cíle. Rozvíjení osvícené mysli je nedílnou součástí všech tantrických čili vadžrajánových praktik.
Dosažení "buddhovství" (sangs-rgjas) neboli stavu dokonalého očištění či probuzení je v kontextu Knihy mrtvých poměrně častým synonymem dosažení vysvobození ze sansáry.
U slova "buddha" (probuzený, očištěný, osvícený) třeba vždy rozlišovat nejméně tyto tři významové roviny: 1. buddha či buddhovství jako aspekt principu osvícení, a tudíž i synonymum vysvobození ze sansáry, tj. dosažení nirvány; 2. jakákoli osvícená bytost dosáhnuvší vysvobození (nirvány); 3. historická postava Inda Siddhárthy Gautamy z rodu Šákjů, známého též pod jménem Šákjamuni (asi 560-480 př. n. l.). Jedině v tomto posledním případě píšeme toto slovo s počátečním velkým písmenem.
"Velká pečeť (též symbol, gesto)", tib. phjag-rgja čhen-po a skrt. mahámudra, představuje v tantrickém buddhismu sérii předepsaných náboženských úkonů a meditačních postupů, stejně jako stav osvícení, ke kterému tyto úkony a postupy mají vést. Slova "pečeť" je užito k obraznému vyjádření toho, že všechny jevy objektivního světa jsou jako "cejchem" či "pečetí" poznamenány strastí, pomíjivostí, prázdnotou.

[1/ Jasné světlo viděné v hodině smrti]
Nejdříve výklad jasného světla v bardu hodiny smrti.
Jsou lidé, kteří -- ač vybavení dobrou inteligencí -- [mystickým ponaučením] neporozuměli, a lidé, kteří -- ač jim porozuměli -- zase se jim v praxi věnovali jen málo, a konečně všechny [ostatní] typy obyčejných lidí, kteří vyžádané instrukce v praxi prováděli. Jestliže nyní použijí toto poučení, pak tím, že již dospěli k poznání prasvětla [v hodině smrti], dosahují bez mezistavu a bez překážek nezrozeného stavu dharmakáji.
Způsob provedení. Nejlépe, když je přítomen sám hlavní guru,12 od kterého umírající dostával zaživa duchovní instrukce. Když tu není, může to být bratr v dharmě, se kterým přijal stejné sliby, a když ani ten se nenajde, pak nějaký jiný ctnostný přítel téže duchovní tradice. Jestliže však nelze žádného takového sehnat, pak nějaký člověk, který dovede tento text správně a zřetelně recitovat, by ho měl umírajícímu vícekrát přečíst. Když mu tím guru připamatuje smysl [oněch instrukcí], ihned pozná prasvětlo a bude vysvobozen. O tom není žádných pochyb.
Doba provedení. Když přestane vnější dýchání a životní síla vstoupí do centrálního nervového kanálu moudrosti, probleskne vědomím umírajícího jasné světlo v jeho ničím nerušené podobě. Když se pak životní síla vrátí nazpátek a začne unikat do pravého a levého nervového kanálu, objeví se najednou představa barda. Proto je zapotřebí uskutečnit předčítání ["Vysvobození v bardu skrze naslouchání"] dříve, než [životní síla] zmizí v pravém a levém nervovém kanálu.
Čas, po který ještě trvá vnitřní dech, zatím co vnější dýchání už přestalo, se rovná zhruba době potřebné k požití jednoho jídla.

[2/ Přenesení vědomí]
Způsob užití. Přenesení vědomí je nejlépe uskutečnit v okamžiku, kdy dýchání téměř přestává. Není-li uskutečněno, oslovme umírajícího následovně:
"Ó synu vznešeného rodu (jméno), nyní nadešla chvíle, kdy hledáš cestu. Jen co se ti zastaví dýchání, objeví se ti to, čemu se říká 'prasvětlo prvního barda', jehož smysl ti tvůj guru dříve vyložil slovy: Když přestane vnější dýchání, objeví se ti prázdná a jako nebesa holá prapodstata [bytí]13 jakožto neposkvrněný a čirý intelekt,14 světlý, prázdný, bez ohraničení a bez středu. Uvědom si to v tu chvíli a v tom stavu setrvej! Rovněž i já tě o tom v tuto chvíli poučuji."
Toto budiž vštěpováno v mysl vícerým opakováním do ucha umírajícího, dokud neustane jeho vnější dýchání. Potom, když vnější dýchání skoro přestalo, polož umírajícího pravou stranou na zem do polohy "ležícího lva",15 čímž se mu přiškrtí pulsace v [pravé] hlavní tepně. Tím, že obě artérie budou pevně stisknuty, až v nich přestane tep, se navodí spánku podobný stav. Poté, co životní síla vstoupila do centrálního nervového kanálu a už nemá možnost vrátit se nazpátek, je jisté, že vyjde ven temenním otvorem.16
Také pro tuto chvíli třeba poskytnout návod. V tomto okamžiku se totiž v mysli každého tvora vynořuje zcela jasná představa pravého bytí, nazývaného také světlem prapodstaty prvního barda. Je to doba, kdy -- poté, co ustalo vnější dýchání, avšak vnitřní dech zůstává dosud nepřerušen -- se životní síla vnořuje do centrálního nervového kanálu. Obyčejní lidé to nazývají stavem ochablého vědomí. Trvání tohoto stavu je nejisté a závisí na dobré či špatné konstituci a na stavu nervových kanálů a životní síly. U těch, kdo hojně praktikovali [jógu], kdo byli pevní v meditační praxi klidu17 a u lidí s dobrými nervovými kanály, může tento stav trvat delší dobu. Takovým je třeba horlivě opakovaně poskytovat návod, dokud jim nezačne z otvorů smyslových orgánů vytékat žlutavý mok. U velkých hříšníků a u lidí se špatnými nervovými kanály netrvá tento stav ani tak dlouho jako jedno lusknutí prsty. U jiných zase netrvá déle, než co by se snědlo jedno jídlo. Protože většina súter a tanter18 učí, že tento stav trvá tři a půl dne, a většinou skutečně také tři a půl dne trvá, je třeba se touto naukou o jasném světlu usilovně zaměstnávat.

__________________________

12 Rca-ba'i bla-ma (dosl. "kořenový či základní lama") je duchovní učitel, od kterého adept získává základní duchovní rady, pokyny a iniciace, kterými se pak řídí ve své vlastní náboženské praxi.

13 Čhos-ňid (skrt. dharmata). "Prapodstata" představuje jeden ze základních filosofických pojmů Tibetské knihy mrtvých, pod kterým se rozumí pravé jádro veškerého jevového světa, základ skutečnosti, základní prvky jsoucna (bytí) v jejich totalitě. Je synonymem jiné buddhistické filosofické kategorie -- prázdnoty (stong-pa-ňid; skrt. šúnjata), která je u kořenů všech jevů a věcí. Člověku se tato prapodstata představuje v symbolické podobě "prasvětla" (gži'i-'od-gsal), "jasného světla" ('od-gsal) či "světla prapodstaty" (čhos-ňid 'od-gsal), zjevujícího se mu v hodině smrti. Bardu prapodstaty čili zažívání pravé podstaty sebe sama je věnován celý druhý oddíl Knihy mrtvých.

14 Rig-pa (dosl. "znatel") -- to, co nás samé pozoruje v nás, co je naším vědomím (s tímto také někdy ztotožňováno).

15 Polohou "ležícího lva" se rozumí umělecky často zobrazovaná podoba umírajícího, tj. do parinirvány vstupujícího Buddhy Gautamy, ležícího při tom na pravém boku s pravou rukou mírně pokrčenou a vloženou pod hlavu.

16 "Temenní otvor" (nazývaný též "Brahmovým otvorem" /Cchangs-bug, resp. Cchangs-dbug; skrt. Brahmarandhra/) -- otvor v temeni hlavy, kde vyúsťuje centrální nervový kanál dhúti či avadhúti a kudy vědomí, nebo též "životní síla", opouští po smrti tělo.

17 Ži-gnas (skrt. šamatha) -- druh meditace napomáhající dosahování klidu a vyrovnanosti mysli. Spolu s meditací lhag-mthong (skrt. vipašjana), která vede k nazření podstaty mysli, dva základní typy meditační praxe, provozované téměř všemi buddhistickými školami.

18 Sútrami (mdo) se rozumí posvátné texty obsahující údajně slova samého Buddhy Gautamy. Tantry (rgjud) jsou naproti tomu texty tradicí rovněž připisované Buddhovi (alespoň pokud jde o ty nejzákladnější z nich), poučující o metodách a prostředcích dosahování bódhi (bjang-čhub), tj. osvícení, jako je složitý rituál mandaly, aplikace symbolických gest (phjag-rgja; mudra), odříkávání magických formulek-manter atd. Tantrické texty, jež jsou převážně okultního charakteru, tvoří základní kádr vadžrajánové (jinak též tantrajánové či mantrajánové) literatury, do které patří i Kniha mrtvých.